Miluj svou manželku a měj k ní úctu
„Muži, milujte své ženy…“ (Ef 5,25)

Jeden generální ředitel byl jednou na cestách se svou ženou. Zastavili se u pumpy, aby natankovali palivo, a on zašel dovnitř. Při návratu si všiml, že jeho žena mluví s obsluhou pumpy. Ptal se jí proč, a ukázalo se, že se znají a kdysi spolu chodili. „Vsadím se,“ řekl samolibě, „že jsi ráda, že sis vzala mne, a stala se tak ženou generálního ředitele, a ne ženou obsluhy čerpací stanice.“ Žena mu odpověděla: „Víš, já si myslím, že kdybych si vzala jeho, stal by se generálním ředitelem on a obsluhou na čerpací stanici bys byl ty.“
Než Bůh stvořil Evu a přivedl ji k Adamovi, řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu“ (1. Mojžíšova 2:18, B21).

Zastav se a zamysli, v kolika oblastech tě manželka doplňuje, dotváří, pomáhá ti a je pro tebe rovnocennou oporou! Možná si říkáš, že tvá žena přece dávno ví, že ji miluješ. Je to možné, ona to ale od tebe ráda slyší a nikdy jí to nemůžeš říkat příliš často. Řekni jí to občas květinami. Všímej si maličkostí, které dělá, aby zlepšila tvůj život, a pochval ji. Když mluví, věnuj jí stoprocentní pozornost a dej jí najevo, že ti na jejích myšlenkách a pocitech záleží.
Dávej si s ní každý týden schůzku. Jak přibývají léta, vrásky a kila, važ si jí a života, který jste spolu vybudovali. Pavel stanovil ženatým mužům standard, a je to standard vysoký: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval…“ (Efezským 5:25).

Jak může tvá víra vést k výsledkům (4)
„… (Abrahamova) víra působila spolu s jeho skutky…“ Jakub 2:22
Víra není jen to, co říkáme ústy. Víra je pohyb. Směr. Rozhodnutí. Jakub píše, že Abrahamova víra spolupracovala s jeho skutky – nebyla pasivní, ale živá. Co bys dnes udělal jinak, kdybys opravdu věřil, že Bůh odpoví právě v tvé situaci?

Říct „věřím“ je začátek. Aktivovat víru ale znamená připravit se na odpověď. Stejně jako farmář – může věřit v úrodu, ale dokud nepřipraví půdu a nezasadí semeno, nic se nestane. Víra se projevuje činem. Malým krokem. Poslušností dnes, ne až „jednou“.

Možná čekáš, až zmizí strach nebo až budeš mít víc jistoty. Ale Bůh tě volá, abys šel i s třesoucíma se koleny. Modli se o moudrost. Udělej plán. Rozděl ho na malé kroky. A jdi. Bůh s tebou počítá jako se spolupracovníkem, ne jako s divákem.

A ještě něco silného: děkuj Bohu dřív, než uvidíš výsledek. Tím vyznáváš důvěru. A když se netrefíš? Uprav směr a jdi znovu. Víra, která jedná, přináší ovoce.

HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Jak může tvá víra vést k výsledkům (3)
„Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2:17)

Víra není jen myšlenka v hlavě ani krásná slova na rtech. Skutečná víra se pozná podle kroků, které děláme. Pokud říkáme, že věříme Bohu, ale naše jednání tomu neodpovídá, zůstává víra bez života. Jakub to říká jasně: víra bez skutků je mrtvá.

Možná si říkáš: „Nemám dost víry.“ Ale Bible nás povzbuzuje – i malá víra, která se odváží jednat, může přinést obrovské výsledky. Nejde o velikost víry, ale o to, zda ji pustíš do praxe. Jeden krok poslušnosti může otevřít dveře Boží moci.

Biblický klíč je jednoduchý: rozhodni se věřit Božím zaslíbením, jednej podle nich ještě dřív, než uvidíš výsledek, a nech Bohu čas i způsob, jak odpoví. On své slovo nikdy neporuší. Když jednáš ve víře, Bůh jedná ve své moci.

Dnes máš příležitost udělat krok. Nečekej, až „něco ucítíš“. Jednej. Věř. Očekávej.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Jak může tvá víra vést k výsledkům (2)
„… míru víry udělil každému Bůh.“ (Římanům 12:3)

Možná si někdy říkáš: „Kdybych měl víru jako Abraham nebo David…“ Ale pravda je jednoduchá a osvobozující: víra není jen pro duchovní hrdiny. Bůh dal míru víry každému z nás. Tobě. Mně. Obyčejným lidem uprostřed každodenního života.
Bůh po tobě nechce dokonalost, ale důvěru. Nejen uvěřit jednou, ale žít vírou každý den. Bible jasně říká: „Spravedlivý bude žít z víry.“ Ne z pocitů. Ne z okolností. Ale z víry, kterou už máš.
Dokonce i apoštolové měli pocit, že mají víry málo. Prosili Ježíše: „Dej nám více víry!“ A Ježíš jim odpověděl překvapivě: stačí zrnko. Víra malá jako hořčičné semínko má sílu pohnout tím, co se zdá nepohnutelné.
Tak se dnes nenech ochromit myšlenkou, že „to nestačí“. Použij víru, kterou máš. Uveď ji do praxe. Udělej krok. Řekni Bohu své „ano“. A uvidíš výsledky.
HALLELUJA! Přijímáš dnes víru, kterou ti Bůh už dal? AMEN!

Jak může tvá víra vést k výsledkům
„Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme…“ (Žd 11,1)

Víra není nálepka ani příslušnost k určité církvi. Víra je pevné přesvědčení – rozhodnutí postavit svůj život na tom, co Bůh říká. Bible ji popisuje jako jistotu v neviditelném a důvěru, která přesahuje okolnosti. Bez víry se Bohu nelze líbit, ale s vírou se otevírá cesta k Jeho moci (srov. List Židům 11).

Možná tě překvapí, že víra není pocit. Můžeš nic necítit – a přesto věřit. Nezávisí ani na inteligenci, vzdělání nebo teologických znalostech. Víra začíná slyšením Božího slova a pokračuje rozhodnutím mu důvěřovat (srov. List Římanům 10).

Skutečná víra se ale neschovává. Když jí uvěříš srdcem, vytvoří v tobě atmosféru, která tě povede k činům. Proto Písmo říká, že víra bez skutků je mrtvá (srov. List Jakubův 2). Víra jedná. Víra se odváží. Víra se projeví.

Dnes se můžeš rozhodnout: přijmeš Boží slovo jako pravdu pro svůj život? Udělej ten krok.
HALLELUJA! Rozhoduješ se dnes žít vírou? AMEN!

Bůh se postará

„Jak se to může stát…?“ (Lukáš 1:34)

Znáš ten okamžik, kdy ti Bůh položí na srdce něco velkého – a ty se jen tiše ptáš: „Jak by to bylo možné?“ Díváš se na své schopnosti, okolnosti, finance… a vidíš jen limity. Přesně tak se ptala i Maria. A přesto Bůh odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní.“

To, co Bůh plánuje, se často nedá spočítat ani naplánovat lidskou logikou. Právě proto to dělá On. Duch svatý dává vizi tam, kde je prázdno, sílu tam, kde je slabost, a otevřené dveře tam, kde vidíš zeď. Když nechápeš jak, je to často znamení, že se chystá Boží dílo.

Maria neměla jistoty. Měla jen slovo. A řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Ne podle jejích možností. Ne podle její pověsti. Ale podle Božího zaslíbení. Bylo to riskantní. Bylo to odvážné. A bylo to vírou.

A dnes Bůh říká totéž i tobě. Nemusíš znát budoucnost. Stačí Mu důvěřovat. Když se Mu odevzdáš, může skrze tebe udělat víc, než si dokážeš představit.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

„Stín“ ti nemůže ublížit.

„I kdybych šel roklí stínu smrti, nebudu se bát zlého – vždyť Ty jsi se mnou.“ (Žalm 23)
Smrt je pro člověka bez Krista jako náraz kamionu. Tvrdý. Konečný. Děsivý.
Ale pro toho, kdo patří Kristu, je to jen stín. A stín sám o sobě nemá žádnou moc ublížit.

Kazatel jednou řekl svým dětem: „Když zemřeš bez Krista, přejede tě náklaďák. Když zemřeš s Kristem, zasáhne tě jen jeho stín.“
Jak silný obraz! Ne popření bolesti, ale jistota naděje. Protože Ježíš smrtí prošel jako první – a vyšel z ní vítězně.

Apoštol Pavel nás povzbuzuje: nemáme se rmoutit jako ti, kdo nemají naději.
Ti, kdo zemřeli v Kristu, nejsou ztraceni. Vstanou. A my s nimi. A navždy budeme s Pánem.

Dnes si můžeš vybrat:
Bát se stínu… nebo se držet Krista, který stojí uprostřed temnoty.

HALLELUJA! Věříš tomu dnes? Přijímáš tuto naději? AMEN!

Boží odpověď na úzkost (4)
„Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá.“ (Iz 26,3)

Žijeme ve světě, který nás nutí běžet. Spěch, tlak, starosti… a pokoj se někde ztrácí. Možná si někdy říkáš: Kdybych se mohl(a) aspoň na chvíli přestat bát… Ale pravda je jiná – pokoj nepřichází, když zmizí starosti. Přichází, když se opřeme o Boha.

Skutečný pokoj se rodí z rozhodnutí: kam dnes upřu svou mysl? Na problémy, které nemohu ovlivnit? Nebo na Pána, který má všechno ve svých rukou? Bůh neslibuje život bez těžkostí, ale slibuje pokoj uprostřed nich.

Zpomal. Ztiš se. Připomeň si, že Bůh je s tebou právě teď. On ví. On vidí. On jedná – i když to zatím nevidíš. Když se o něj opřeš, nese tě.

Komu dnes svěřuješ svou mysl a své starosti?
HALLELUJA! Přijímáš Boží pokoj dnes? AMEN!

Boží odpověď na úzkost (3)
„Všechny dny utištěného jsou zlé…“ (Přísloví 15:15)

Jeden křesťanský autor napsal, že procházel obdobím úzkosti bez jasného důvodu. Byl plný strachu a měl neustálý pocit, že se stane něco strašného. Když se ptal Pána, co ho vlastně trápí, odpověď zněla: „zlé předtuchy“.

Později v Bibli narazil na verš:
„Všechny dny utištěného jsou zlé, kdežto kdo je dobré mysli, má hody každodenně.“ (Přísloví 15:15)
Uvědomil si, že hledal jakýsi „monstrózní problém“, který mu brání radovat se ze života – a přitom si často vytvářel problémy tam, kde žádné nebyly.

Na jednom shromáždění ho Pán vedl, aby nahlas vyslovil jednoduchou větu:
„Přestaň dělat z maličkostí vědu.“
Musel se naučit některé věci nechat být, zapomenout na ně a jít dál.

Mnozí z nás se rozčilují kvůli „malým lištičkám, plenícím vinice“ (Píseň písní 2:15). Pokud se soustředíme na jednu maličkost za druhou, klid a radost nám snadno utečou.

Dnešní slovo pro tebe:
Pěstuj si šťastné srdce a raduj se ze života, který ti Bůh dal!
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Boží odpověď na úzkost (2)

„Pojďte ke mně, všichni, kdo jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)
To není jen krásná věta – to je pozvání. Ježíš tě nezve, až budeš silnější, klidnější nebo „v pohodě“. Zve tě teď, přesně takového, jaký jsi, s tím, co tě tíží.

Ježíš mluví o jhu – o břemeni, které se nenese o samotě. Chce jít vedle tebe. Sdílet tlak, strach, nejistotu. Dokážeš si představit lepšího partnera na cestu než jeho? Kolikrát se snažíme všechno zvládnout sami, místo abychom mu to konečně předali…

A pak nás učí jinému pohledu: nestarej se úzkostně o zítřek. Podívej se na ptáky, na lilie. Neřeší, nezmatkují – a přesto mají všechno, co potřebují. O kolik víc se Bůh stará o tebe! Starosti ti život neprodlouží, ale důvěra ti ho může naplnit pokojem.

Dnes máš na výběr: nést své břemeno sám, nebo ho dát Ježíši.
On čeká. A jeho odpočinutí je skutečné.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Boží odpověď na úzkost

„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“
(Filipským 4:6)

Úzkost a starosti svírají srdce mnoha lidí. Možná i to tvoje. Ale Ježíš o tom mluvil už dávno – a velmi přímo. Řekl, abychom se nebáli o jídlo, oblečení ani o zítřek. Proč? Protože máme Otce, který se stará i o ptáky na nebi. A ty máš pro Něj ještě větší cenu.

Starosti nejsou jen nepříjemný pocit. Často jsou znamením, že jsme zapomněli, komu patří náš život. Apoštol Pavel nám dává jasný klíč: místo starostí – modlitba. Místo strachu – důvěra. Místo sevřeného srdce – vděčnost.

Když své obavy předložíš Bohu a vírou Mu poděkuješ ještě dřív, než uvidíš řešení, začne se dít něco nadpřirozeného. Boží pokoj – tak hluboký, že ho rozum nedokáže pochopit – začne střežit tvé srdce i mysl.

Tak co s tím dnes uděláš? Necháš se dál svazovat úzkostí… nebo to odevzdáš Bohu v modlitbě?
HALLELUJA! Přijímáš dnes Boží pokoj? AMEN!

Nový začátek
„… je připraven mnoho odpustit.“ Izajáš 55:7, ČSP

Někdy máme pocit, že už toho bylo moc. Že jsme to pokazili tolikrát, že Bůh už se mnou přece nemůže mít trpělivost. Ale tenhle verš říká opak: Bůh odpouští mnoho. Ne málo. Ne podmíněně. Ne „uvidíme“. Opravdu mnoho.

U kříže Bůh udělal něco radikálního: shrnul naši vinu na Ježíše a nám nabízí Jeho spravedlnost. (2. Korintským 5:21) To znamená, že tvůj příběh nemusí končit selháním. Může začít znovu — protože Ježíš zaplatil, co ty splatit nemůžeš.

A i když se cítíš špinavě, pořád máš hodnotu. Umazaný diamant je pořád diamant — jen potřebuje očistit. A Boží slovo říká, že krev Ježíše nás očišťuje od každého hříchu. (1. Janova 1:7)

Dnes můžeš stisknout Boží „clear“. Vrať se k Němu. Vyznáš. Otočíš se. A On — ne ty — ti dá nový začátek.

HALLELUJA! Přijímáš dnes Jeho odpuštění a nový start? AMEN!

Cítíš ten žár?

„Hle, přetavil jsem tě… vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení.“ (Iz 48,10)
Možná právě teď procházíš ohněm, který sis nevybral. Bolí. Pálí. A máš chuť se ptát: Proč, Bože?

C. S. Lewis trefně řekl, že Bůh v bolesti křičí, aby probudil naše srdce. Právě tam, kde všechno bolí, se rodí pokora. David to poznal: dokud nebyl pokořen, bloudil. Ale v ohni se naučil důvěřovat a vyznat: „Ty jsi dobrý a prokazuješ dobro.“

Není to rychlá cesta. Není pohodlná. Jsou na ní šmouhy, pády i vzdor. Ale je to cesta, na které Bůh drží ruku na termostatu. Ví přesně, kolik žáru uneseš – a kolik potřebuješ, aby ses proměnil.

A to je ta naděje: v tom ohni nejsi sám. Možná ještě neumíš říct, že Bůh je dobrý… ale přibližuješ se. Oheň tě neničí – oheň tě čistí.

HALLELUJA! Věříš, že Bůh pracuje i v tom žáru? Přijímáš to dnes? AMEN!

Boží stopy
„… aniž bylo znát tvé stopy.“ (Žalm 77,20)

Jsou chvíle, kdy se díváš kolem sebe a nevidíš nic. Žádné znamení, žádné jasné vedení, žádné „Boží stopy“. Právě tehdy zaznívá tichá, ale silná výzva: choď vírou, ne tím, co vidíš (2K 5,7). Bůh někdy vede skrze hluboké vody – a přesto je s tebou.

Joni Eareckson Tada po desítkách let utrpení napsala, že největší nadějí věřícího není únik před bolestí, ale jistota, že Bůh promění každou těžkost v nástroj své milosti. Nezáleží na tom, zda čelíš nemoci, ztrátě, rozbitému vztahu nebo zklamání – Bůh má tvůj život pevně ve svých rukou.

Bible nás ujišťuje: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). Možná dnes nevidíš smysl. Ale Bůh pracuje i tehdy, když mlčí. A to, co bolí teď, připravuje tvé srdce na slávu, která je mnohem větší než dnešní trápení (2K 4,17).

Vydrž ještě chvíli. Svěř Bohu své zlomené srdce. On tě vede – i když jeho stopy nejsou vidět.
HALLELUJA! Věříš tomu dnes? AMEN!

Zažil(a) jsi v církvi zranění? (2)
Ježíš řekl: „… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18).
Nemluvil o dokonalé stavbě, ale o lidech. O nás. Rozbitých, slabých, nesoucích si své šrámy – a přesto povolaných být jeho tělem.

Církev není místo bez bolesti. Je to místo, kde se bolest odhaluje. Narážíme na sebe, zraňujeme se, někdy zklamou i ti, od kterých bychom to nikdy nečekali. A přirozená reakce? Utéct. Zavřít se. Odejít. Jenže útěk nás často připraví o to, co Bůh chce použít k našemu uzdravení.

Bible neslibuje, že nebudeme zraněni. Ale varuje nás před něčím jiným: před kořenem hořkosti. Ten roste potichu, ale otravuje celé srdce. Nejde o to předstírat, že se nic nestalo. Jde o odvahu přiznat si bolest – a nenechat ji vládnout.

Možná je dnes tvým krokem říct Bohu: „Jsem zraněný/á. Jsem zlomený/á. A dávám Ti to.“ Pomsta, soud i spravedlnost patří Jemu. Uzdravení začíná tam, kde se rozhodneme důvěřovat Bohu víc než svému zranění.

Církev je plná rozbitých lidí – a právě proto v ní může zářit Kristus.
Nevzdávej to. Bůh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Zažil(a) jsi v církvi zranění?

Je to bolestivé. Možná až ochromující. Ale Ježíš přesto říká:
„… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18)
Církev tvoří lidé – nedokonalí, křehcí, někdy zraňující. A právě skrze tyto vztahy nás Bůh formuje. Bolest není znamením selhání víry. Je pozváním jít hlouběji. Přiznat si ránu, pojmenovat ji, přinést ji Bohu… a pokud je to možné, hledat smíření. Útěk sice bolí méně na chvíli, ale uzdravení nepřináší.
Zeptej se sám(a) sebe: „Pane, co mě tím chceš učit?“ Možná jsi někoho idealizoval(a). Možná tě Bůh vede k odpuštění. Možná tě učí střežit své srdce víc než kdy dřív:
„Střež své srdce, neboť z něho vychází život.“ (Př 4,23)
A pokud přijde čas odejít, odejdi v pokoji. Bez hořkosti. S vděčností za to dobré. Nerezignuj na Boha ani na jeho církev. On je věrný – i když lidé selhávají. Najdi místo, kde znovu otevřeš srdce a dovolíš Bohu, aby ho uzdravil.
Bůh je dobrý. Církev je jeho. A tvůj příběh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Jak jednat s lidmi, kteří vyvolávají stres

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ (Ř 12,18)

Ne se všemi lidmi se dá žít v pokoji. A Bible si na to nehraje. Apoštol Pavel realisticky říká: udělej, co je v tvých silách — ale ne víc. Někdy pokoj neznamená blízkost, ale zdravý odstup. A i to může být projevem moudrosti.

Bůh po nás nechce, abychom se neustále vystavovali stresu, hádkám a negativitě. Pokud ti někdo dlouhodobě bere radost, pokoj a sílu, je v pořádku přehodnotit, kolik prostoru mu ve svém životě dáváš. Ne každý má nárok na tvůj čas — zvlášť pokud tě odvádí od Božího pokoje.

Zároveň je dobré se ptát: Proč mě to vlastně tolik dráždí? Neodráží to někdy něco i ve mně samotném? Každá napjatá situace může být buď pastí… nebo příležitostí k růstu v trpělivosti a pokoře.

Modli se dnes jednoduše:
„Otče, ukaž mi, kdy mám zůstat, kdy odejít a kdy mlčet. Ať ve mně žádný vztah neuhasí světlo Tvé lásky.“

HALLELUJA! Přijímáš dnes Boží pokoj a moudrost? AMEN!

Domácí komunikace, která funguje
„Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.“
(List Efezským 4,15)

Virginia Satirová, byla světově uznávaná americká psycholožka a zakladatelka systemické (rodinné) terapie. Pracovala s tisíci rodin v krizi a popsala pět způsobů komunikace, které se v domácnostech stále opakují.

Někteří lidé jsou usmiřovatelé – raději obětují pravdu, jen aby byl klid. Jiní jsou obviňovači – ukazují prstem, potřebují mít pravdu a vítězit. Další jsou superrozumní – mluví chladně, bez emocí, aby se ochránili před zraněním. A pak jsou ti, kdo uhýbají a mění téma pokaždé, když se rozhovor dotkne něčeho bolestivého.

Pátý styl je konzistentní komunikace – být sám sebou, mluvit pravdu bez masek a bez manipulace. Přiznat, co cítím, co mi vadí a co potřebuji, a přitom respektovat druhého. To je komunikace, které se dá věřit. A přesně k tomu nás vede i Bible: pravda spojená s láskou.

Denní výzva:

Dnes se v jednom rozhovoru rozhodni nemlčet, neutíkat ani neútočit. Řekni pravdu klidně, otevřeně a s láskou – i kdyby to bylo nepohodlné. Modli se předtím krátce: „Pane, veď mě k pravdě, která buduje.“

HALLELUJA! Troufneš si dnes mluvit pravdivě v lásce? AMEN!

Dívej se na sebe Božím pohledem (2)
„… v něm jste dosáhli plnosti.“ (Koloským 2:10)

Představ si, že bys všude potkával někoho, koho nemáš rád – a nemohl bys od něj nikdy odejít. Přesně takový život žije člověk, který odmítá sám sebe. Jsme se sebou pořád… a Bůh ví, že to má být požehnání, ne břemeno.

Možná sis někdy vyhlásil válku. Srovnáváš se, obviňuješ se, shazuješ se. Ale Bůh to s tebou takhle nikdy nedělal. On tě vidí skrze Krista – plného, přijatého, milovaného. Ne rozpracovaného omylu, ale vzácné dílo své milosti.

Jakmile se začneš vidět Božím pohledem, něco se zlomí. Ne v pýše, ale v pokoře přijmeš pravdu: máš hodnotu. Získáš odvahu žít, víru doufat a sílu být světlem tam, kde jsi.

Tak pokračuj. Zař dál. Modli se. Doufej. Zůstaň tím, kým tě Bůh stvořil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Opravdový příběh Vánoc
„Všichni, kdo to uslyšeli, užasli…“ (Lk 2,18)

Vánoční příběh začneš chápat naplno, když si všimneš, koho si Bůh vybral, aby ho vyprávěl. Obyčejné lidi. Ne významné. Ale pastýře. – obyčejné lidi z okraje společnosti. A právě jim Bůh svěřil tu největší zprávu světa. Proč? Protože oni se nehádali. Oni prostě oznámili, co slyšeli a viděli. A přesně to stačí i dnes. Bůh si může použít i tebe.

A reakce lidí? Úžas.
Evangelium totiž není dobrá rada, ale dobrá zpráva. Tvůj dluh je smazán. Smíření s Bohem je hotové. Ne díky tvému výkonu, ale díky Kristu. Stačí mu důvěřovat. Upřímně – může být něco lepšího?

A pak je tu Maria. Ne všechno chápala. Ale uchovávala Boží jednání ve svém srdci a šla dál v poslušnosti. Bůh se nemění, ale je v pohybu. A zve i tebe, abys s ním držel krok – i když nerozumíš všemu.

Vánoce nejsou jen vzpomínka. Jsou pozváním.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Dívej se na sebe Božím pohledem
„Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni…“ (Ef 2,10)

Kdybys mohl změnit jednu věc na sobě… co by to bylo?
Možná by ten seznam byl dlouhý. Ale Bůh se na tebe nedívá očima kritiky – dívá se očima lásky. Vidí své dílo. Vidí něco, co stálo za Kristův kříž.

Nepřítel ti bude šeptat: „Nejsi dost. Nejsi hezký, chytrý, úspěšný…“
Ale to není Boží hlas. To je lež, která tě má odtrhnout od radosti a od identity v Kristu. Dokud neuvěříš Boží lásce, budeš ji hledat jinde – a nikdy jí nebude dost.

Pravda je jiná: jsi originál.
Bůh tě stvořil jedinečného – a pak „rozbil formu“. Někdo by chtěl mít tvůj vzhled. Někdo tvůj věk. Někdo tvůj život. Možná to nevidíš, ale Bůh ano.

Dnes si vyber: přestaň se srovnávat a začni děkovat.
Přijmi svůj život jako dar a sebe jako Boží dílo.

HALLELUJA! Přijímáš dnes Boží pohled na sebe? AMEN!