Přemýšlej o svém nebeském domově

„Jdu, abych vám připravil místo.“ Jan 14:2

V Bibli se víc než pětsetkrát mluví o nebi včetně podrobností o našem věčném domově. Ježíš krátce před svým návratem do nebe utěšoval učedníky slovy: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; … Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14:2-3). Řecké slovo, překládané ve druhém verši jako „místo,“ je „topos“. Označuje konkrétní místo. Nebe je skutečné fyzické místo, kde budeme jednoho dne žít s Ježíšem a se svými vykoupenými blízkými. Bůh vložil do srdce každého z nás touhu po nebi (viz Kazatel 3:11).
Franklin Roosevelt měl během druhé světové války kvůli svému zdravotnímu postižení problém vyrážet mezi vojáky, proto ho zastupovala jeho manželka Eleanor. Ta se stala skutečnou oblíbenkyní vojáků. Posílala prezidentovi telegramy a dopisy a byla jeho očima a ušima. Při jedné cestě do Tichomoří strávila večer rozhovorem se skupinou vojáků, a poté svému manželovi řekla, že ti muži mají v hlavě jedinou myšlenku – touží, aby válka skončila a oni se mohli vrátit domů.
Právě takový vztah mají vykoupené Boží děti k nebi. Přebýváme na planetě Zemi, náš úkol zde je ale pouze dočasný. Žalmista řekl: „Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů“ (Žalm 23:6). To je to, co očekáváme, že? Přebývaní v Hospodinově domě navěky.

1 Petr 4:1-5 B21
[1] I Kristus podstoupil tělesné utrpení, a tak se stejným odhodláním vyzbrojte i vy. Kdo trpěl na těle, skoncoval s hříchem, [2] takže zbytek svého života v těle už nevěnuje lidským tužbám, ale Boží vůli. [3] Už máme dost toho marnění času, v jakém si libují pohané: života v nestydatých vášních, v opilství, obžerství, v pitkách a v nechutné modloslužbě. [4] Když už se s nimi nevrháte do bezbřehé prostopášnosti, je jim to divné a pomlouvají vás. [5] Jednou však musí složit účty Tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé.

https://bible.com/bible/15/1pe.4.1-5.B21

Miluj svou manželku a měj k ní úctu
„Muži, milujte své ženy…“ (Ef 5,25)

Jeden generální ředitel byl jednou na cestách se svou ženou. Zastavili se u pumpy, aby natankovali palivo, a on zašel dovnitř. Při návratu si všiml, že jeho žena mluví s obsluhou pumpy. Ptal se jí proč, a ukázalo se, že se znají a kdysi spolu chodili. „Vsadím se,“ řekl samolibě, „že jsi ráda, že sis vzala mne, a stala se tak ženou generálního ředitele, a ne ženou obsluhy čerpací stanice.“ Žena mu odpověděla: „Víš, já si myslím, že kdybych si vzala jeho, stal by se generálním ředitelem on a obsluhou na čerpací stanici bys byl ty.“
Než Bůh stvořil Evu a přivedl ji k Adamovi, řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu“ (1. Mojžíšova 2:18, B21).

Zastav se a zamysli, v kolika oblastech tě manželka doplňuje, dotváří, pomáhá ti a je pro tebe rovnocennou oporou! Možná si říkáš, že tvá žena přece dávno ví, že ji miluješ. Je to možné, ona to ale od tebe ráda slyší a nikdy jí to nemůžeš říkat příliš často. Řekni jí to občas květinami. Všímej si maličkostí, které dělá, aby zlepšila tvůj život, a pochval ji. Když mluví, věnuj jí stoprocentní pozornost a dej jí najevo, že ti na jejích myšlenkách a pocitech záleží.
Dávej si s ní každý týden schůzku. Jak přibývají léta, vrásky a kila, važ si jí a života, který jste spolu vybudovali. Pavel stanovil ženatým mužům standard, a je to standard vysoký: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval…“ (Efezským 5:25).

Boží stopy
„… aniž bylo znát tvé stopy.“ (Žalm 77,20)

Jsou chvíle, kdy se díváš kolem sebe a nevidíš nic. Žádné znamení, žádné jasné vedení, žádné „Boží stopy“. Právě tehdy zaznívá tichá, ale silná výzva: choď vírou, ne tím, co vidíš (2K 5,7). Bůh někdy vede skrze hluboké vody – a přesto je s tebou.

Joni Eareckson Tada po desítkách let utrpení napsala, že největší nadějí věřícího není únik před bolestí, ale jistota, že Bůh promění každou těžkost v nástroj své milosti. Nezáleží na tom, zda čelíš nemoci, ztrátě, rozbitému vztahu nebo zklamání – Bůh má tvůj život pevně ve svých rukou.

Bible nás ujišťuje: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). Možná dnes nevidíš smysl. Ale Bůh pracuje i tehdy, když mlčí. A to, co bolí teď, připravuje tvé srdce na slávu, která je mnohem větší než dnešní trápení (2K 4,17).

Vydrž ještě chvíli. Svěř Bohu své zlomené srdce. On tě vede – i když jeho stopy nejsou vidět.
HALLELUJA! Věříš tomu dnes? AMEN!

V souladu s Duchem
„Jsme-li živi Duchem, Duchem také následujme.“ (Gal 5,25)

Jsme-li naplněni Božím Duchem, nejsme povoláni jen věřit, ale také se nechat vést. Problém nastává, když se snažíme duchovní věci pochopit pouze rozumem. To, co je z Ducha, může přirozené mysli znít nelogicky – ale Duch zkoumá i Boží hlubiny a vede nás cestou života.

Duch svatý k nám často mluví jemně. Někdy jako „stopka“ – vnitřní varování, že tamtudy ne. Není to odsouzení, ale ochrana. Jindy jako pošťouchnutí – náhlý impuls něco udělat nebo neudělat, který nám může doslova zachránit život. A pak je tu tiché „pšt“ – upozornění, abychom mlčeli, když se rozhovor blíží k hříchu, pomluvě nebo zbytečným slovům.

Otázka zní: Nasloucháš těmto jemným signálům? Duch tě nevede k otroctví, ale ke svobodě. Čím víc s ním chodíš, tím jasněji rozpoznáš jeho hlas.

Dnes znovu řekni: „Duchu svatý, veď mě.“
Buď citlivý. Buď poslušný. Buď živý v Duchu.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Pokračuj v cestě

„S pohledem upřeným na Ježíše…“ (Žid 12,2).
To je klíč, který nás nese, když život zatlačí pod hladinu. Jonáš křičel z hlubin, ale Bůh ho vytáhl. A jak řekl ten malý chlapec: dobrého člověka nic neudrží na dně. Neutopíš se tím, že spadneš do vody — ale tím, že v ní zůstaneš.

Možná máš za sebou pády, zklamané sny nebo rozbitý plán. Ale Boží slovo říká: „I kdyby klesal, nikdy neupadne, neboť Hospodin podpírá jeho ruku“ (Žalm 37,23–24). Bůh tě drží. Tvůj běh pokračuje. A právě proto nepřestávej běžet!

To, na co upřeš svůj pohled, určuje tvoji sílu. Nepřítel chce, abys ztratil fokus. Ale Ježíš se díval dál než na kříž… a to Mu dalo moc jít až do konce. Následuj Ho. Zvedni oči. Zaměř se na Něho — „původce a dokonavatele víry“.

A pamatuj: Bůh nevyplácí odměny po týdnu. On odměňuje věrnost až na konci. „Toto naše lehoučké soužení… vytváří věčné břemeno slávy“ (2K 4,17). To, jak skončíš, je silnější než to, jak jsi začal.

Tak zůstaň soustředěný. Nevzdávej to. Pokračuj v cestě!
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

#top

Registrace na listopadovou konferenci v Praze – prodloužena!

Kdy: 21.–22. listopadu 2025
Kde: Praha, Erbenova 130/9, 150 00 - Košíře
Hosté: Daniel Pech, Peter Kuba, Zoe Gonzales & Juan Rodriguez
Dva dny plné úctívání, uzdravení, zazráku, modliteb, jednoty, Božího slova a ohně Ducha svatého
➡ Zbývá pouze 68 volných míst.
Buď součástí toho, co Bůh koná v našem národě.

Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.

Můžeme zůstat stát - anebo vykročit. Můžeme se začít topit. Ale s Bohem se nelze utopit, v případě potíží nás Bůh jednoduše vyloví.. Když ovšem ve víře, s pohledem upřeným na Něj, dojdeme do cíle, bude to nejlepší.

Když ve víře vykročíme a jdeme, přijde vždy požehnání. Letíme linkou Ducha Božího a to je velkolepý let! Bůh vždycky na nás zareaguje. Bůh nikdy naše kroky víry nenechává bez reakce..

Když se naučíme chodit po moři, když si přestaneme dělat lidské pojistky, když se přestaneme bát, začne nás Bůh používat naprosto novým způsobem v mnohem větších projektech svého nebeského království..

Jdeme?