Bůh nás tolik, tolik miluje.

On se vzdal svého jediného, tudíž i prvorozeného syna a co je první je  jiné než to následující, proto se v Písmu setkáváme s pojmem „prvotina“. Co je první je prostě něčím zvláštní, nějak jiné. Další věci nejsou horší nebo menší nebo cokoliv podobného, jen prostě nejsou první. V podnikání první prodaný produkt či služba, v zaměstnání první výplata, první povýšení a samozřejmě v rodině - první dítě, první vnouče,…má jiné postavení než ty další skvělé, nadané a okouzlující malé bytosti. Pokud si teď představíme nějaký svůj první úspěch, překonanou překážku, vítězství, zkušenost, prostě cokoliv - to, že si ji umíme vybavit svědčí o tom, že byla nějakým způsobem výjimečná. Samozřejmě, že máme v životě postupem času spoustu úžasných zážitků, situací a zkušeností, ale první zůstává první :-)

Podobně tak výjimečný je Ježíš, Boží syn, syn pro svého Otce a proto, když Ježíše chválíme, uctíváme a vyvyšujeme, tuším, že ani nemůžeme lidskými slovy popsat, jak to Bůh vidí a přijímá. Jeho emoce by mohly být směs radosti, hrdosti, smíchu, potěšení, spokojenosti a…naše lidská slova na to určitě nestačí :-D Ale co stačí je chválit a uctívat Ježíše Krista, syna Otce Boha jako někoho, kdo je pro našeho duchovního Otce naprosto výjimečný.

Drahý Otče, děkuji Ti, že nás tolik, tolik miluješ a i přes to, že nejsme prvorození, miluješ nás tak, že jsi svého prvorozeného za nás obětoval s jeho souhlasem a Jeho smrt se vzkříšením nám dávají k dispozici úplně všechno. Odpusť mi, pokud jsem si neuvědomoval hloubku Tvé lásky a toto uvědomění se začne promítat do mého uctívání Tebe. Miluji Tě. Amen.