Nech minulost v minulosti
„…buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“
(Efezským 4:32)

Kolik věcí z tvého života si skutečně pamatuješ? Jen zlomek. A přesto se někdy držíme právě těch bolestných okamžiků, jako by definovaly celý náš příběh. Minulost pak šeptá: „Pořád nejsi dost dobrý.“ A my jí uvěříme.

I když jsi svůj hřích vyznal, pocit viny se vrací. Odsouzení tě svazuje a bere ti radost. Ale to není Boží hlas. To je lež žalobce. Bůh stojí při tobě – a Jeho odpuštění je skutečné, úplné a konečné.

Jak se bránit? Vyhlašuj pravdu! Připomeň nepříteli, co pro tebe udělala krev Ježíše Krista. „Nyní není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ Žádného. Ani trochu. Ani stín.

Nedefinuj se tím, co jsi pokazil, ale tím, co Ježíš dokonale vykonal. Minulost už nemá právo řídit tvou přítomnost. Nech ji tam, kam patří – za sebou.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Miluj svou manželku a měj k ní úctu
„Muži, milujte své ženy…“ (Ef 5,25)

Jeden generální ředitel byl jednou na cestách se svou ženou. Zastavili se u pumpy, aby natankovali palivo, a on zašel dovnitř. Při návratu si všiml, že jeho žena mluví s obsluhou pumpy. Ptal se jí proč, a ukázalo se, že se znají a kdysi spolu chodili. „Vsadím se,“ řekl samolibě, „že jsi ráda, že sis vzala mne, a stala se tak ženou generálního ředitele, a ne ženou obsluhy čerpací stanice.“ Žena mu odpověděla: „Víš, já si myslím, že kdybych si vzala jeho, stal by se generálním ředitelem on a obsluhou na čerpací stanici bys byl ty.“
Než Bůh stvořil Evu a přivedl ji k Adamovi, řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu“ (1. Mojžíšova 2:18, B21).

Zastav se a zamysli, v kolika oblastech tě manželka doplňuje, dotváří, pomáhá ti a je pro tebe rovnocennou oporou! Možná si říkáš, že tvá žena přece dávno ví, že ji miluješ. Je to možné, ona to ale od tebe ráda slyší a nikdy jí to nemůžeš říkat příliš často. Řekni jí to občas květinami. Všímej si maličkostí, které dělá, aby zlepšila tvůj život, a pochval ji. Když mluví, věnuj jí stoprocentní pozornost a dej jí najevo, že ti na jejích myšlenkách a pocitech záleží.
Dávej si s ní každý týden schůzku. Jak přibývají léta, vrásky a kila, važ si jí a života, který jste spolu vybudovali. Pavel stanovil ženatým mužům standard, a je to standard vysoký: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval…“ (Efezským 5:25).

Ke konci tohoto roku jsem se byl modlit na poušti, ptal se Boha na několik konkrétních věcí a Bůh v ten moment za mnou poslal jednoho člověka, který je prorok. Ten se ke mně sehnul a řekl mi: ,,To co se děje právě teď ve službě a to co dělám i v České republice, ještě není ani začátek toho, co mám v plánu." V ten moment v okruhu několika metrů bylo opravdu silná Boží přítomnost.

Znovu ti chci říct. Žádný člověk, ani žádná okolnost - žádná mocnost ani rozhodnutí nepřítele, nezastaví to, co chce Bůh udělat s tvojí rodinou, církví nebo generálně s Českou republikou.

Teď je čas k tomu být radikální, a na každou ránu, kterou dostaneš, je třeba reagovat ještě větší rozhodností a radikálností. Pokud se cítíš, že jsi na zemi, je čas se zvednout. Všechno to, co ti dnes říká, že zastaví Boží plán, Bůh použije na tvoje zformování. A ten, kdo ti říká, že neuvidíš Boží jednání, bude sám svědkem Jeho věrnosti.

„Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
‭‭Žalmy‬ ‭91‬:‭9‬-‭16‬

„Stín“ ti nemůže ublížit.

„I kdybych šel roklí stínu smrti, nebudu se bát zlého – vždyť Ty jsi se mnou.“ (Žalm 23)
Smrt je pro člověka bez Krista jako náraz kamionu. Tvrdý. Konečný. Děsivý.
Ale pro toho, kdo patří Kristu, je to jen stín. A stín sám o sobě nemá žádnou moc ublížit.

Kazatel jednou řekl svým dětem: „Když zemřeš bez Krista, přejede tě náklaďák. Když zemřeš s Kristem, zasáhne tě jen jeho stín.“
Jak silný obraz! Ne popření bolesti, ale jistota naděje. Protože Ježíš smrtí prošel jako první – a vyšel z ní vítězně.

Apoštol Pavel nás povzbuzuje: nemáme se rmoutit jako ti, kdo nemají naději.
Ti, kdo zemřeli v Kristu, nejsou ztraceni. Vstanou. A my s nimi. A navždy budeme s Pánem.

Dnes si můžeš vybrat:
Bát se stínu… nebo se držet Krista, který stojí uprostřed temnoty.

HALLELUJA! Věříš tomu dnes? Přijímáš tuto naději? AMEN!

Na světě bylo a je tolik tváří a každá je jiná, Bůh je úžasný a nádherný umělec neuplácá na chlup stejnou tvář i když jsou si některé podobné tak nejsou úplně stejné ani dvojčata nejsou stejná, také jsou rozeznatelná, proč nejsou některé tváře naprosto bez rozdílů stejné? Protože každého stvořil jako originál, neudělá naprosto stejnou tvář protože zná naprosto každou tvář kterou uplácal, přesný počet vlasů na hlavě každého člověka, každého zná dokonale neboť on on je stvořitel světa a celého vesmíru. A všechno co stvořil miluje a stvořil s čistou Boží Láskou. I ty máš v sobě Boží Lásku a jsi originál nikdo tě nemůže nahradit stejně jako ty nemůžeš nahradit jiného člověka a Bůh tě miluje takového jaký jsi. Jediné co nenávidí je hřích.

Boží odpověď na úzkost (2)

„Pojďte ke mně, všichni, kdo jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)
To není jen krásná věta – to je pozvání. Ježíš tě nezve, až budeš silnější, klidnější nebo „v pohodě“. Zve tě teď, přesně takového, jaký jsi, s tím, co tě tíží.

Ježíš mluví o jhu – o břemeni, které se nenese o samotě. Chce jít vedle tebe. Sdílet tlak, strach, nejistotu. Dokážeš si představit lepšího partnera na cestu než jeho? Kolikrát se snažíme všechno zvládnout sami, místo abychom mu to konečně předali…

A pak nás učí jinému pohledu: nestarej se úzkostně o zítřek. Podívej se na ptáky, na lilie. Neřeší, nezmatkují – a přesto mají všechno, co potřebují. O kolik víc se Bůh stará o tebe! Starosti ti život neprodlouží, ale důvěra ti ho může naplnit pokojem.

Dnes máš na výběr: nést své břemeno sám, nebo ho dát Ježíši.
On čeká. A jeho odpočinutí je skutečné.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Cítíš ten žár?

„Hle, přetavil jsem tě… vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení.“ (Iz 48,10)
Možná právě teď procházíš ohněm, který sis nevybral. Bolí. Pálí. A máš chuť se ptát: Proč, Bože?

C. S. Lewis trefně řekl, že Bůh v bolesti křičí, aby probudil naše srdce. Právě tam, kde všechno bolí, se rodí pokora. David to poznal: dokud nebyl pokořen, bloudil. Ale v ohni se naučil důvěřovat a vyznat: „Ty jsi dobrý a prokazuješ dobro.“

Není to rychlá cesta. Není pohodlná. Jsou na ní šmouhy, pády i vzdor. Ale je to cesta, na které Bůh drží ruku na termostatu. Ví přesně, kolik žáru uneseš – a kolik potřebuješ, aby ses proměnil.

A to je ta naděje: v tom ohni nejsi sám. Možná ještě neumíš říct, že Bůh je dobrý… ale přibližuješ se. Oheň tě neničí – oheň tě čistí.

HALLELUJA! Věříš, že Bůh pracuje i v tom žáru? Přijímáš to dnes? AMEN!

Zažil(a) jsi letos s Bohem něco, co v tobě zůstalo?

Stačí napsat ano nebo ne.
Pokud chceš, můžeš přidat i pár slov.

Zažil(a) jsi v církvi zranění? (2)
Ježíš řekl: „… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18).
Nemluvil o dokonalé stavbě, ale o lidech. O nás. Rozbitých, slabých, nesoucích si své šrámy – a přesto povolaných být jeho tělem.

Církev není místo bez bolesti. Je to místo, kde se bolest odhaluje. Narážíme na sebe, zraňujeme se, někdy zklamou i ti, od kterých bychom to nikdy nečekali. A přirozená reakce? Utéct. Zavřít se. Odejít. Jenže útěk nás často připraví o to, co Bůh chce použít k našemu uzdravení.

Bible neslibuje, že nebudeme zraněni. Ale varuje nás před něčím jiným: před kořenem hořkosti. Ten roste potichu, ale otravuje celé srdce. Nejde o to předstírat, že se nic nestalo. Jde o odvahu přiznat si bolest – a nenechat ji vládnout.

Možná je dnes tvým krokem říct Bohu: „Jsem zraněný/á. Jsem zlomený/á. A dávám Ti to.“ Pomsta, soud i spravedlnost patří Jemu. Uzdravení začíná tam, kde se rozhodneme důvěřovat Bohu víc než svému zranění.

Církev je plná rozbitých lidí – a právě proto v ní může zářit Kristus.
Nevzdávej to. Bůh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Zažil(a) jsi v církvi zranění?

Je to bolestivé. Možná až ochromující. Ale Ježíš přesto říká:
„… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18)
Církev tvoří lidé – nedokonalí, křehcí, někdy zraňující. A právě skrze tyto vztahy nás Bůh formuje. Bolest není znamením selhání víry. Je pozváním jít hlouběji. Přiznat si ránu, pojmenovat ji, přinést ji Bohu… a pokud je to možné, hledat smíření. Útěk sice bolí méně na chvíli, ale uzdravení nepřináší.
Zeptej se sám(a) sebe: „Pane, co mě tím chceš učit?“ Možná jsi někoho idealizoval(a). Možná tě Bůh vede k odpuštění. Možná tě učí střežit své srdce víc než kdy dřív:
„Střež své srdce, neboť z něho vychází život.“ (Př 4,23)
A pokud přijde čas odejít, odejdi v pokoji. Bez hořkosti. S vděčností za to dobré. Nerezignuj na Boha ani na jeho církev. On je věrný – i když lidé selhávají. Najdi místo, kde znovu otevřeš srdce a dovolíš Bohu, aby ho uzdravil.
Bůh je dobrý. Církev je jeho. A tvůj příběh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

..Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi napít!"...

Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?"
Židé se totiž se Samařany nestýkají.

Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho a on by ti dal vodu živou."

Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?
Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."

Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.
Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

Jan 4