Zažil(a) jsi v církvi zranění?

Je to bolestivé. Možná až ochromující. Ale Ježíš přesto říká:
„… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18)
Církev tvoří lidé – nedokonalí, křehcí, někdy zraňující. A právě skrze tyto vztahy nás Bůh formuje. Bolest není znamením selhání víry. Je pozváním jít hlouběji. Přiznat si ránu, pojmenovat ji, přinést ji Bohu… a pokud je to možné, hledat smíření. Útěk sice bolí méně na chvíli, ale uzdravení nepřináší.
Zeptej se sám(a) sebe: „Pane, co mě tím chceš učit?“ Možná jsi někoho idealizoval(a). Možná tě Bůh vede k odpuštění. Možná tě učí střežit své srdce víc než kdy dřív:
„Střež své srdce, neboť z něho vychází život.“ (Př 4,23)
A pokud přijde čas odejít, odejdi v pokoji. Bez hořkosti. S vděčností za to dobré. Nerezignuj na Boha ani na jeho církev. On je věrný – i když lidé selhávají. Najdi místo, kde znovu otevřeš srdce a dovolíš Bohu, aby ho uzdravil.
Bůh je dobrý. Církev je jeho. A tvůj příběh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Zajímavé tipy k čtení Bible

Zažil(a) jsi v církvi zranění? (2)
Ježíš řekl: „… zbuduji svou církev…“ (Mt 16,18).
Nemluvil o dokonalé stavbě, ale o lidech. O nás. Rozbitých, slabých, nesoucích si své šrámy – a přesto povolaných být jeho tělem.

Církev není místo bez bolesti. Je to místo, kde se bolest odhaluje. Narážíme na sebe, zraňujeme se, někdy zklamou i ti, od kterých bychom to nikdy nečekali. A přirozená reakce? Utéct. Zavřít se. Odejít. Jenže útěk nás často připraví o to, co Bůh chce použít k našemu uzdravení.

Bible neslibuje, že nebudeme zraněni. Ale varuje nás před něčím jiným: před kořenem hořkosti. Ten roste potichu, ale otravuje celé srdce. Nejde o to předstírat, že se nic nestalo. Jde o odvahu přiznat si bolest – a nenechat ji vládnout.

Možná je dnes tvým krokem říct Bohu: „Jsem zraněný/á. Jsem zlomený/á. A dávám Ti to.“ Pomsta, soud i spravedlnost patří Jemu. Uzdravení začíná tam, kde se rozhodneme důvěřovat Bohu víc než svému zranění.

Církev je plná rozbitých lidí – a právě proto v ní může zářit Kristus.
Nevzdávej to. Bůh ještě neskončil.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Ako sa to stane, že niekto uverí v Krista?

Aké je to tajomstvo, že sa človek z Božieho Ducha narodí a stane sa novým stvorením?

Ako sa to stane, že už potom nežije on, ale žije v ňom Boh – teda Kristus Ježiš?

Ako sa to stane, že Písmo, teda Biblia, hovorí – a že to Slovo je doslova Živé?

A vôbec, ako je možné uveriť v Niekoho, koho nie je vidieť?
Nie je to bláznovstvo?

Ako sa to stane, že si Krista dokonca zamilujem a vôbec mi neprekáža, že som pre svet bláznom?

Ako sa to stane, že mi už nikto nemôže ublížiť, zraniť ma, odsúdiť?

Ako sa to stane, ako sa to stane, ako sa to stane?

Niekto hľadá spravodlivosť, iný hľadá pravdu, ďalší porozumenie, pochopenie alebo lásku, iný sa stará o tento svet a to mu stačí.

A čím som si zaslúžil ja – a ty – tú obrovskú milosť, záujem, starostlivosť a večný život?
Ako sa to stalo, že sme sa stali Božou spravodlivosťou?

A prečo jeden dostane a prijme dar viery, dar večného života zadarmo – a druhý ho odmietne?

A čím to je, že jeden verí v Krista vzkrieseného, a iný sa zubami-nechtami drží svojho Ježiška v jasliach a dobrej správe neuverí – ani keď o nej počuje, ani keď počuje, že Kristus vstal z mŕtvych?

A ako sa to stalo, že ty a ja sme na to Božie volanie počuli?

A prečo to vlastne píšem?
Ide tu snáď o mňa?
A ako sa to stalo tebe?

Ako to Boh robí – na to sa nepýtam.
Toto tajomstvo, že si nás vyvolil ešte pred stvorením sveta, pre mňa zostáva – a asi navždy zostane – tajomstvom.

Alebo mi niekto dá vysvetlenie?

Efežanom 1:3-14 (OpenBiblie - Parafrázovaný preklad The Message Bible)

Aký požehnaný je Boh! A akým On je požehnaním! On je Otec nášho Majstra, Ježiša
Krista, a v Ňom nás vedie vysoko do výšin požehnania. Ešte dávno predtým, ako položil
základy zeme, mal vo svojej mysli o každom z nás plány, už vtedy sa o nás rozhodol, že
budeme stredobodom jeho lásky – aby sme boli urobení celistvými a svätými skrze Jeho
lásku. Veľmi dávno sa rozhodol adoptovať si nás do svojej rodiny skrze Ježiša Krista. (Pri
plánovaní tohto mal také potešenie!) Chcel, aby sme začali oslavovať jeho nadmieru štedré,
až prehnané rozdávanie darov – dary podané rukou jeho milovaného Syna.
Kvôli obeti Mesiáša, jeho krvi vylievanej na oltári kríža, sme slobodní ľudia – slobodní
od trestov a trestaní, ktoré boli zaznamenané kvôli našim previneniam. Nie sme iba ledva
slobodní – ale rozsiahlo a nadmieru slobodní! On myslel na všetko, postaral sa o všetko, čo by
sme mohli potrebovať, a dovolil nám vstúpiť do plánov, ktoré On s radosťou tvoril. Všetko to
pred nami rozvinul v Kristovi – dlhodobý plán, v ktorom bude všetko v ňom zjednotené a
zhrnuté: všetko v najhlbšom nebi, všetko na planéte Zem.
Je to v Kristovi kde zisťujeme, kto sme a prečo žijeme. Dávno predtým, ako sme vôbec
prvý krát počuli o Kristovi a začali sme dúfať, On nás už mal na očiach a mal s nami svoj zámer
– ten slávny spôsob života, ktorý je súčasťou jeho veľkého plánu. On tento plán uskutočňuje
v každom a vo všetkom.
Je to v Kristovi kde ste vy našli slobodu, keď ste počuli tú pravdu a uverili (tomu
pravdivému posolstvu o vašej spáse): podpísanú, zapečatenú a doručenú skrze Svätého
Ducha. Táto zálohová platba od Boha je prvou splátkou toho, čo má prísť – pripomienkou, že
dostaneme všetko, čo Boh pre nás naplánoval – život plný chvály a slávy.

Jakého máš pastora?
Hladí tě po hlavičce a říká ti, jak moc tě Ježíš miluje?
Usvědčuje tě z věcí?
Usínáš při shromáždění?
Nebo chce tvoje tělo utéct a cítíš, že máš činit pokání?

Byla to pro mě čest stát na místě, kde stáli Mojžíš a Jozue. Na místě, odkud Mojžíš spatřil zemi zaslíbenou a kde Jozue vstoupil do toho, co Bůh slíbil. Děkuji Bohu, že mi dovolil vidět očima víry to, co viděli oni.
Připomněl mi, že On je stejný Bůh včera, dnes i navěky věrný, vedoucí a plnící svá zaslíbení.
Děkuji Ti, Bože, za to, co mi ukazuješ.

Upřímnost před Bohem stačí.