„Které povolal, ty také ospravedlnil.“
Tahle krátká věta z osmé kapitoly listu Římanům říká o našem postavení před Bohem něco zásadního. Pavel nepíše jen o tom, co člověk udělal, co pokazil nebo co se mu podařilo napravit. Ukazuje na to, co dělá Bůh.
Bůh poznává. Bůh povolává. A Bůh ospravedlňuje.
Právě slovo ospravedlnil stojí za pozornost. V běžné řeči někdy říkáme, že se člověk „ospravedlňuje“, když vysvětluje, proč něco udělal. Biblické ospravedlnění je ale něco jiného. Nejde o člověka, který před Bohem hledá dobrou výmluvu. Jde o Boha, který člověka v Kristu prohlašuje za spravedlivého.
A to mění celé naše postavení před Ním.
Ospravedlnění není omluva našeho jednání
Bůh neříká, že hřích je vlastně v pořádku. Neříká, že na způsobu našeho života nezáleží. A neprohlašuje zlé věci za dobré.
Ospravedlnění znamená něco jiného.
Člověk přichází k Bohu skrze Ježíše Krista a jeho spravedlnost už nestojí na tom, zda si dokázal sám vytvořit dostatečně dobrý život.
Kristus je jeho spravedlností.
Právě proto je ospravedlnění tak důležitou součástí evangelia. Člověk před Bohem nestojí s tvrzením: „Podívej se, co všechno jsem zvládl.“
Přichází skrze Krista.
To je zásadní rozdíl.
Kdyby naše postavení před Bohem stálo na našem vlastním výkonu, nikdy bychom si nemohli být jistí, zda už je výkon dostatečný. Vždycky by zbývala otázka, zda jsme něco neměli udělat lépe, zda jsme neudělali příliš mnoho chyb nebo zda někdo jiný není před Bohem přece jen lepší než my.
Pavel ale směřuje naši pozornost jinam.
Bůh ospravedlňuje.
Kdo je ten, kdo vyslovuje rozsudek?
V Římanům 8 pokračuje Pavel otázkou:
„Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje.“
To je mimořádně silná otázka.
Neříká: „Kdo může říct něco špatného o člověku?“ Lidé mohou říkat mnoho věcí. Mohou si pamatovat naše chyby, mohou nás kritizovat a někdy mohou mít ve své kritice dokonce pravdu.
Pavel ale míří hlouběji.
Ptá se: Kdo může před Bohem zvrátit to, co učinil Bůh?
Jestliže je Bůh tím, kdo ospravedlňuje, potom konečné slovo o našem postavení před Ním nemá člověk.
Nemá ho ani naše vlastní schopnost přesvědčit sami sebe, že jsme dost dobří.
Má ho Bůh.
To je důvod, proč není křesťanská jistota postavena na našem momentálním pocitu. Člověk se může jeden den cítit silný a druhý den slabý. Může být spokojený se svým životem a za několik dní vidět věci, které potřebují změnu.
Boží ospravedlnění ale není založeno na změnách našich pocitů.
Je založeno na Kristu.
„Které povolal, ty také ospravedlnil“
Pavel v Římanům 8 ukazuje určitou posloupnost:
„Které předem poznal, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna… které předurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil.“
Všimněme si jedné věci.
V tomto textu je stále aktivní Bůh.
On poznává.
On povolává.
On ospravedlňuje.
Křesťanský život samozřejmě zahrnuje naše rozhodnutí, poslušnost a odpovědnost. Ale základ našeho vztahu s Bohem nezačíná tím, že jsme dokázali přesvědčit Boha o své hodnotě.
Začíná u Něho.
Proto také Pavel na jiném místě píše:
„Milostí jste spaseni skrze víru… není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“
Tohle je důležité právě ve spojení s ospravedlněním.
Pokud by člověk mohl před Bohem postavit svoji vlastní spravedlnost a říct: „Tohle jsem dokázal, proto mě musíš přijmout,“ měl by se čím chlubit.
Evangelium ale prostor pro takovou chloubu bere.
Naše postavení před Bohem je darem milosti, který přijímáme skrze víru.
Víra není jen vědět, že Bůh existuje
Slovo víra někdy používáme tak často, až jeho obsah přestaneme vnímat.
Řecké slovo pistis, které Nový zákon používá, v sobě zahrnuje význam víry, důvěry, přesvědčení a věrnosti.
To znamená, že biblická víra není jen informace v hlavě.
Nestačí říct: „Ano, věřím, že Bůh existuje.“
Víra je důvěra.
Člověk se přestává opírat pouze o sebe a důvěřuje tomu, co Bůh učinil v Kristu.
Právě zde se ospravedlnění stává osobní skutečností.
Můžeme znát nauku o ospravedlnění a přitom stále žít tak, jako bychom před Bohem museli sami sebe neustále dokazovat.
Víra ale říká:
Důvěřuji Kristu.
Ne své bezchybnosti.
Ne svým zásluhám.
Ne tomu, že se mi tento týden všechno podařilo.
Kristu.
Milost ruší chloubu
Pavel spojuje milost a víru s velmi důležitým dodatkem:
„…aby se nikdo nechlubil.“
Proč je to důležité?
Protože vlastní spravedlnost člověka velmi snadno rozdělí od druhých lidí.
Pokud si myslím, že před Bohem stojím díky tomu, jak jsem dobrý, začnu se přirozeně dívat na ostatní a porovnávat se s nimi.
Jsem lepší než on?
Žiju správněji než ona?
Modlím se víc?
Znám lépe Bibli?
Jsem věrnější?
Jenže jestliže naše spravedlnost stojí na Kristu, chlouba ztrácí půdu pod nohama.
Člověk nemůže říct: „Bůh mě ospravedlnil, protože jsem byl lepší než ostatní.“
Může jen přijmout milost.
A právě proto skutečné pochopení ospravedlnění člověka nepovyšuje. Naopak ho vede k pokoře.
Všechno, co má před Bohem, přijal.
Přijmout Boží rozsudek o sobě
Možná právě tady bývá jeden z našich problémů.
Snadněji přijmeme Boží hodnocení druhých než Boží hodnocení sebe.
Když Písmo říká, že člověk v Kristu byl ospravedlněn, můžeme tomu teologicky souhlasit, ale přesto dál žít, jako by nad námi stále probíhal soudní proces.
Pavel však pokládá otázku velmi přímo:
„Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje.“
Jestliže věříš Kristu, pak víra znamená také přijmout to, co Bůh říká o tvém postavení před Ním.
To není pýcha.
Pýcha by byla říct: „Jsem spravedlivý sám ze sebe.“
Víra říká něco úplně jiného:
„Moje spravedlnost je v Kristu.“
To je pokorné přijetí Božího daru.
Ospravedlnění neznamená, že už nepotřebujeme změnu
Tady je důležité nezaměnit dvě věci.
Být ospravedlněn neznamená být dokonale hotový člověk.
Bůh nás dál mění. Ukazuje nám věci, které potřebují nápravu. Duch svatý pracuje v našem srdci. Učíme se poslušnosti a rosteme ve víře.
Ospravedlnění ale odpovídá na jinou otázku:
Na čem stojí moje přijetí před Bohem?
A odpověď zní:
Na Kristu.
Proto člověk může růst, měnit se a napravovat věci bez toho, aby se každý den znovu pokoušel vyrobit si vlastní spravedlnost.
Nepracujeme na sobě proto, abychom přesvědčili Boha, že už si zasloužíme být Jeho.
Bůh nás povolal.
Bůh nás ospravedlňuje.
A právě z tohoto vztahu potom vyrůstá nový život.
Kdo tedy může obžalovat?
Pavel nechává tuto otázku zaznít téměř jako výzvu:
„Kdo bude žalovat na Boží vyvolené?“
A okamžitě dává odpověď:
„Bůh ospravedlňuje.“
To je jádro celé věci.
Nejsi před Bohem přijat proto, že jsi dokázal sestavit dokonalou obhajobu svého života.
Nejsi ospravedlněn proto, že ses stal lepším než ostatní.
A nejsi spravedlivý proto, že už nikdy v ničem neselžeš.
Přicházíš k Bohu skrze Ježíše Krista.
Proto se víra nemusí stále dívat na sebe a ptát se: „Jsem už dost dobrý?“
Může se dívat na Krista.
Bůh ospravedlňuje.
A jestliže je naše spravedlnost v Kristu, potom to není důvod k chloubě.
Je to důvod k důvěře.
A k vděčnosti.
