S rostoucím politickým tlakem v Íránu křesťanští věřící nadále otevřeně vyznávají svou víru – přestože si jsou vědomi možných následků. Toto jednání není politickou vzpourou. Je to teologické přesvědčení. Křesťanství učí, že věrnost Ježíši Kristu stojí výše než loajalita k jakékoli pozemské autoritě.

První církev čelila stejnému dilematu. Římská moc vyžadovala bezvýhradnou oddanost, ale křesťané odmítli vyznat císaře jako nejvyšší autoritu. Místo toho vyznali Krista. Toto vyznání je stálo svobodu i život – a přesto změnilo dějiny. Ne proto, že měli politickou sílu, ale protože měli Krista ve svých domech a ve svých srdcích.

Církev totiž nezačíná v kamenné instituci. Začíná v domě. Začíná tam, kde byť jen jeden člověk uvěří a Kristus přebývá skrze víru. A takovou církev nelze zničit zákazem budov ani represí státu. Můžeš zavřít kostely, můžeš zatýkat pastory, můžeš zastrašovat – ale nemůžeš vyhnat Krista z domu, kde je vzýván.

Dnešní íránští věřící kráčejí stejnou cestou. Jejich víra není závislá na státem schválené instituci. Je zakořeněna v osobním vztahu s Kristem. A právě proto ji nemohou zničit ani muláhové, ani žádný jiný systém. Křesťanství neslibuje ochranu před utlačujícími režimy. Slibuje však království, které není vybudováno lidskou mocí – království, které roste tiše, často v domech, ale které žádná pozemská autorita nemůže zastavit.