Druhé blahoslavenství

„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“
Matouš 5:4

Ježíš neříká, že požehnaný je smutek sám o sobě. Mluví o srdci, které přestalo utíkat před pravdou. O člověku, který se už nevymlouvá, neobhajuje svůj hřích a nehledá viníka někde jinde — ale pokorně přichází k Bohu a říká: „Pane, potřebuji Tvé milosrdenství.“

Pravé pokání není zoufalství ani sebelítost. Je to otevřené srdce před Otcem. Je to chvíle, kdy přiznáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy i činy.“ A právě tam, kde se vzdáváme pýchy, začíná proudit Boží odpuštění.

Bible zaslibuje: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští…“ To je naše útěcha! Bůh nás neodmítá, když přicházíme v pravdě. On očišťuje, uzdravuje a obnovuje vztah, který hřích narušil.

Dnes před Ním nic neskrývej. Přines Mu své selhání, bolest i vinu. Jeho milost je větší než tvůj hřích.

Blaze těm, kdo pláčou před Bohem — protože oni budou potěšeni! AMEN!

https://www.youtube.com/live/QXyZz3rvgBg?feature=shared
“Pastor” Rudolf Ferenc Téma: Dvere

Třetí blahoslavenství

„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Matouš 5:5

Tichost není slabost. Není to zbabělost, pasivita ani strach ozvat se. Skutečná tichost je síla pod Boží kontrolou.

Mojžíš byl nazván nejtišším člověkem své doby, a přesto se postavil faraónovi. Ježíš řekl, že je tichý a pokorný srdcem, a přesto šel odvážně až na kříž. Tichost tedy neznamená nemít sílu — znamená umět ji nepoužít ke zlu.

Tiší lidé by mohli zranit, ale rozhodnou se odpustit. Mohli by někoho ponížit, ale zvolí milost. Mohli by vrátit ránu, ale nechají spravedlnost v Božích rukou.

A právě takoví lidé chodí v Božím požehnání. Ne proto, že jsou slabí, ale protože důvěřují Pánu víc než vlastní pomstě, hněvu nebo potřebě mít poslední slovo.

Dnes se modli:
„Pane, dej mi sílu, která je pod Tvou kontrolou. Uč mě být tichý jako Ježíš.“

Tiší neztrácejí. Tiší dědí.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Nádherná chvála!