Otcovství má v Bibli mimořádnou váhu. Není pouze jednou z mnoha rodinných rolí, ale dotýká se samotného zjevení toho, kým Bůh je. Za každým lidským otcovstvím stojí jako původní skutečnost otcovství Boží. Proto nemůžeme správně pochopit úlohu pozemského otce, dokud nezačneme u nebeského Otce.

Apoštol Pavel se v listu Efezským modlí:

„Proto poklekám před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod.“

V původním jazyce je zde zajímavá souvislost. Slovo přeložené jako „rod“ nebo „rodina“ je patria a je odvozeno od slova pater — otec. Pavlova slova tak ukazují, že každé otcovství má svůj původ v otcovství Božím. Za každou rodinou a za samotnou skutečností otcovství stojí Otec.

To úplně mění pohled na život. Co je konečnou skutečností za tímto světem? Neosobní síla? Náhoda? Velký třesk? Nebo Otec? Člověk začne svůj život chápat jinak ve chvíli, kdy si uvědomí, že za vším není pouze nějaká slepá moc, ale Otec.

Jeden kamarád jednou stál na špinavém, větrném a ponurém rohu ulice velkého města. Stmívalo se, cítil se sám a sklíčený a nevěděl, co má dělat. Začal jednoduše opakovat jediné slovo: „Otče. Otče. Otče.“ Řekl je snad dvacetkrát. A jeho postoj se změnil. Uvědomil si, že za vším, co vidí kolem sebe, stojí Otec.

Právě poznání otcovství přináší člověku něco, co dnešnímu světu velmi často schází: identitu, bezpečí a motivaci. Božím záměrem je, aby člověk tyto věci nacházel v poznání jeho otcovství. A prvním přirozeným místem, kde se má toto otcovství stát viditelným, je rodina.

Ježíš je cesta. Ale kam tato cesta vede?

Mnoho křesťanů zná Ježíšova slova:

„Já jsem ta cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

První část tohoto výroku je obrovská. Ježíš je cesta, pravda a život. Ale tím výrok nekončí. Jestliže je Ježíš cesta, musíme se zeptat: kam tato cesta vede? Jaký je její cíl?

Ježíš sám odpovídá: k Otci.

Člověk může být znovuzrozený, znát Ježíše Krista jako svého Pána, odevzdat mu svůj život a přesto ještě plně nepoznat, co znamená Boží otcovství. Může znát cestu a přitom ještě nedojít k cíli, ke kterému ho tato cesta vede.

Ježíš nás nepřišel pouze zachránit od hříchu. Přivedl nás k Otci.

Ježíš přišel zjevit Boha jako Otce

V sedmnácté kapitole Janova evangelia, v Ježíšově závěrečné modlitbě, vystupuje toto poslání velmi jasně. Ježíš začíná slovy:

„Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn také oslavil tebe.“

Oslovení „Otče“ se v této modlitbě vrací znovu a znovu. Potom Ježíš říká:

„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal.“

Jaké jméno Ježíš lidem zjevil? Izrael už po staletí znal Hospodinovo jméno. Znal jeho zákon, moc a smlouvy. Ježíš však přináší něco, co předtím nebylo zjeveno stejným způsobem a ve stejné plnosti: dává lidem poznat Boha jako Otce.

A úplně na konci této modlitby říká:

„Já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

To zjevení není dokončeno jednou větou nebo jedním okamžikem. Ježíš říká: „Dal jsem jim poznat a ještě dám poznat.“ Čím hlouběji člověk poznává nebeského Otce, tím více poznává také lásku, kterou Otec miluje Syna.

Celá Ježíšova služba směřovala k Otci. Každé jeho slovo, každý zázrak i celé jeho jednání ukazovaly k Otci a přinášely Otci slávu. Když se tedy díváme na Ježíše, nevidíme pouze Syna. Skrze Syna poznáváme, jaký je nebeský Otec.

Konec celé cesty: spatřit jeho tvář

Tato myšlenka nekončí v evangeliích. Dostává se až na samotný konec Nového zákona. Ve Zjevení 22,3–4 čteme:

„A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův. Jeho služebníci mu budou sloužit. Oni uvidí jeho tvář a jeho jméno bude na jejich čelech.“

To je konec cesty. Boží služebníci mu budou sloužit a uvidí jeho tvář. Člověk, který dnes přichází k nebeskému Otci vírou, jednou vstoupí do jeho přítomnosti způsobem, který dnes ještě plně nechápeme.

Ve Zjevení 14,1 se objevuje podobný obraz:

„A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sion. A s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.“

A o několik veršů dál:

„Z jejich úst nikdo neuslyšel lež. Jsou bez úhony.“

Co je na těchto lidech tak výrazné? Nesou jméno Otce. Jméno na čele zde není jen nápis. Vyjadřuje pravdu, která se stala součástí jejich identity. Poznali, komu patří. Poznali Otce.

A právě zde začínáme chápat obrovskou výsadu i odpovědnost každého lidského otce: svým dětem dává první živý obraz toho, co znamená mít otce.

Pozemský otec může dítěti obraz nebeského Otce přiblížit — nebo ho zkreslit

Každý pozemský otec svým dětem určitým způsobem představuje nebeského Otce. Není to něco, co si může jednoduše zvolit nebo odmítnout. Samotný vztah dítěte k otci vytváří první zkušenost s tím, co slovo „otec“ znamená.

Jeden křesťan kdysi mluvil na ulici s mladým mužem a řekl mu: „Bůh se chce stát tvým Otcem.“ Mladík mu odpověděl: „Můj otec je člověk, kterého v životě nejvíc nenávidím.“ Slovo, které mělo otevřít dveře k Bohu, se pro něj stalo překážkou. Jeho první zkušenost s otcovstvím byla natolik bolestivá, že si ji okamžitě spojil i s Bohem.

První představa dítěte o Bohu bývá velmi silně ovlivněna jeho pozemským otcem. Je otec milující, přístupný, soucitný a zároveň pevný? Pak dítě snadněji chápe myšlenku nebeského Otce, který miluje, chrání a vede. Je-li však otec hořký, výbušný, kritický, nezodpovědný nebo stále nepřítomný, dítě může vstoupit do života s hluboce zkresleným obrazem otcovství.

Nebeský Otec samozřejmě není kopií našeho pozemského otce. Ježíš nám ukazuje, jaký Otec skutečně je. Ale pozemský otec může svým životem tuto pravdu dítěti usnadnit přijmout — nebo mu ji může na mnoho let zatemnit.

Každý pozemský otec svým dětem představuje nebeského Otce. Otázkou proto není, zda je ovlivní, ale jaký obraz otcovství jim svým životem předá.

Jedna z nejzbožnějších věcí, které může muž dělat

Bůh nezapisuje pravdu pouze na papír. Vkládá ji také do lidí. Ježíš neřekl: „Znám pravdu.“ Řekl: „Já jsem pravda.“ Abstraktní pravda sama o sobě člověka nenaplní. Potřebujeme pravdu, která se stala živou.

Právě proto je otcovství tak duchovním povoláním. Jedna z nejzbožnějších věcí, které může muž dělat, je skutečně být otcem. Není to méně duchovní než veřejná služba. V rodině dostává pravda o nebeském Otci konkrétní lidskou podobu.

Každý otec nevyhnutelně něco vypovídá o otcovství. Jeho děti vidí, jak zachází s autoritou, jak reaguje na jejich chyby, zda drží své slovo, zda je dostupný, zda odpouští a zda je ochoten se obětovat. Nemusí jim o otcovství přednášet. Jeho život je učí každý den.

Otec má své rodině ukazovat Krista

První Korintským 11,3 říká:

„Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“

Když si tento řád představíme shora dolů, začíná u Boha Otce a pokračuje až do rodiny. Bůh je hlavou Krista. Kristus je hlavou muže. Muž potom nese odpovědnost vůči své ženě a rodině.

Kristus stojí mezi Otcem a mužem: přijímá od Otce a zjevuje Otce člověku. Muž stojí mezi Kristem a svou rodinou: má přijímat od Krista a svým životem rodině ukazovat něco z Kristova charakteru.

Pokud hledáme jednoduchý popis otcovy odpovědnosti, můžeme ji shrnout právě takto: otec má své rodině představovat Krista.

Kristovu službu můžeme vidět ve třech hlavních oblastech. Je knězem, prorokem a králem. A právě tyto tři obrazy pomáhají pochopit také službu otce.

Otec jako kněz: nejprve se za svou rodinu modli

Co je spojeno s kněžskou službou? Oběť. V novozákonním životě patří mezi hlavní duchovní oběti přímluva, modlitba, chvála a díkůvzdání. Otec jako kněz stojí před nebeským Otcem za svou rodinu.

Modlitba ale nemá být pokračováním kritiky jinými prostředky. Jeden misionář  se kdysi chtěl modlit za indického evangelistu, kterého považoval za chladného a neúčinného. Začal: „Pane, ty víš, jak…“ a chtěl pokračovat výčtem jeho nedostatků. Vtom ho Duch svatý zastavil: „Neobviňuj Božího služebníka.“

Změnil způsob modlitby. Začal přemýšlet o všem dobrém, co v životě tohoto muže viděl, a děkoval za něj Bohu. Podle tohoto svědectví se z něj během několika měsíců stal horlivý a úspěšný evangelista.

Princip je důležitý také pro rodinu. Otcové, věnujte více času tomu, že budete nebeskému Otci děkovat za svou rodinu. Vděčnost vytváří úplně jinou atmosféru než neustálé obviňování. Jestliže za člověka nedokážeme najít jediný důvod k vděčnosti, měli bychom se nejprve zastavit a zkoumat vlastní postoj.

Jób: vzor otce, který se přimlouvá za své děti

Starý zákon nabízí silný obraz této kněžské služby v příběhu Jóba. Hned v první kapitole čteme:

„Byl muž v zemi Úz jménem Jób. Byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů a pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také přemnoho služebnictva. Onen muž předčil všechny syny dávnověku. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich. Říkal si totiž: Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu. Tak činil Jób po všechny dny.“

Jób přinášel oběť za každé dítě. Nesl je před Boha a vyprošoval pro ně požehnání. To je obraz přímluvy: přivolávat před Bohem požehnání na člověka, za kterého se modlíme.

Příběh Jóba samozřejmě pokračuje katastrofou, při níž své děti ztratil. Nemáme však dělat závěr dříve, než dočteme příběh až do konce. V poslední kapitole přichází jeho obnova — a přichází ve chvíli, kdy se modlí za své kritiky.

Potom čteme:

„Hospodin požehnal Jóbovi ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. Měl také sedm synů a tři dcery.“

Majetku dostal přesně dvojnásobek. Sedm synů a tři dcery měl předtím a sedm synů a tři dcery dostal znovu. Výklad tohoto vyučování zde vidí něco pozoruhodného: první děti nebyly pro věčnost ztraceny. Jóbova přímluva nebyla marná a při budoucím vzkříšení bude mít i v dětech „dvojnásobek“.

Ať už tento detail chápeme jakkoli, hlavní obraz zůstává jasný: otec má svou rodinu věrně přinášet před nebeského Otce.

Otec jako prorok: nejprve přímluva, potom slovo

Kněz zastupuje lidi před Bohem. Prorok dělá opačný pohyb: zastupuje Boha před lidmi a přináší jim jeho slovo. Otec má ve své rodině dělat obojí.

A pořadí je důležité. Nejprve kněžská služba, potom prorocká. Nemáme právo své rodině neustále kázat, pokud se za ni nejprve nemodlíme. Některé naše napomínání může být neúčinné právě proto, že mu nepředcházela přímluva. Modlitba připravuje srdce, aby mohlo přijmout slovo.

Efezským 6,4 říká:

„Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v bázni a napomínání Páně.“

Komu zde Bůh svěřuje odpovědnost za křesťanskou výchovu dětí? Otcům. Ne církvi, nedělní besídce nebo křesťanské škole. Všechny tyto věci mohou pomáhat a mohou být dobré, ale prvotní odpovědnost nemají nést místo otce.

Děti mají slyšet o nebeském Otci také ze rtů svého pozemského otce. A nemají o něm pouze slyšet. Mají v otcově životě vidět něco z pravdy, o které mluví.

Víra se má předávat doma

Ve Starém zákoně měla víra výrazně rodinný charakter. Jednou z nejzákladnějších událostí byl Pesach. Kde se první Pesach odehrával? Ne v chrámu ani v synagoze. V domě.

Otec předsedal rodinné připomínce vysvobození a vysvětloval dětem, proč to všechno dělají: „Pamatujete, co se stalo v noci, kdy jsme vycházeli z Egypta? Náš Bůh vysvobodil náš dům.“

Dítě tak nemuselo hledat svůj hlavní obraz duchovní autority v někom, koho vidělo jednou týdně ve zvláštním oblečení. Vidělo před sebou člověka, kterého znalo každý den — svého otce.

Pátá Mojžíšova 11,18–21 tuto odpovědnost vyjadřuje velmi konkrétně:

„Tato má slova si vložte do srdce a do své duše. Přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány, aby se dny vaše i dny vašich synů na zemi, o které přísahal Hospodin vašim otcům, že jim ji dá, rozmnožily.“

Boží slovo se nemělo stát zvláštním tématem jedné hodiny týdně. Mělo prostupovat běžným životem: doma, na cestě, večer i ráno.

Odpovědnost za to nebyla položena na vzdělávací systém. Křesťanský otec nemůže očekávat, že někdo jiný dá jeho dětem to, co jim sám doma nepředává.

Děti vidí, čemu ve skutečnosti věříš

Představ si otce, který se vrátí domů ze shromáždění, položí Bibli na poličku a pustí televizi. O Písmu s dětmi nemluví, nikdy je s nimi neotevře, ale celé hodiny se zajímá o sportovní utkání. Dokáže své dítě přesvědčit, že Bible je nejvzácnější knihou na světě?

Těžko. Jeho dítě nebude hodnotit jen to, co říká. Bude sledovat, čemu dává čas a pozornost. Jestliže je kvůli televiznímu programu posláno z místnosti, aby otce nerušilo, zatímco společný čas nad Písmem neexistuje, otcovy činy předávají jasné poselství.

Lidé nemusí porozumět všem našim slovům, ale rozumějí tomu, co vidí doma.

Skutečná hodnota křesťanství se ukazuje právě v jeho aplikaci v každodenním životě. Otec jako prorok není člověk, který doma neustále káže. Je to člověk, v jehož životě je Boží slovo natolik skutečné, že o něm může přirozeně mluvit se svými dětmi.

A platí jednoduchý princip: nemůžeš jim dát něco, co jsi sám nepřijal.

Otec jako král: odpovědnost, ne diktatura

Třetí oblast Kristovy služby je královská. Král spravuje, vede a nese odpovědnost. To ale neznamená, že otec doma dominuje nebo si diktuje. Biblické vedení je správa toho, co mu bylo svěřeno.

První Timoteovi 3 tuto skutečnost spojuje dokonce s vedením církve:

„Věrohodné je to slovo: Usiluje-li někdo o biskupství nebo vedoucího, žádá si krásného díla. Biskup má být bezúhonný, jen jedné ženy muž, střídmý, rozvážný, slušný, pohostinný a schopný učit. Má se zdržet vína, nebýt pijan, ne rváč, ale mírný a nesvárlivý a ne lakomec; který by svůj dům dobře spravoval, měl podřízené děti ve vší počestnosti. Vždyť neumí-li se někdo postarat o svůj vlastní dům, jak bude moci pečovat o církev Boží?“

To je velmi jednoduchá biblická zkouška duchovního vedení. Chceme-li vědět, jaký člověk skutečně je, nestačí se dívat na jeho vystupování před shromážděním. Podívejme se domů.

Jak se chová ke své ženě? Jak mluví se svými dětmi? Jak spravuje domácnost? Je jeho soukromý život v souladu s tím, co hlásá veřejně?

Jeden misijní vedoucí, který přijel do oblasti, kde se mluvilo o probuzení, údajně řekl: „Chci mluvit s vašimi dětmi.“ Nechtěl se spokojit s tím, co slyšel z kazatelny. Chtěl vědět, co se děje v rodinách. Právě tam se pozná, zda duchovní obnova skutečně pronikla do života.

Pravou zkouškou duchovnosti člověka není pouze to, jak vypadá na pódiu, ale jak žije doma.

Nejdříve se musíš naučit spravovat sebe

Než může muž spravovat druhé, musí začít u sebe. Právě zde selhává mnoho lidí, kteří jinak působí velmi schopně.

Přísloví 16,32 říká:

„Lepší je pomalý k hněvu nežli silák a kdo vládne svému duchu než kdo dobude města.“

Muž může dobývat města, budovat službu a mít obrovský vliv. Jestliže ale neumí ovládat sám sebe, doma se tato slabost nakonec ukáže.

Otcovo sebeovládání je pro dítě nesmírně důležité. Co se stane, když člověk, který má dítě chránit, náhle ztratí kontrolu? Jednu chvíli je otcem a bezpečím, za několik sekund se kvůli hněvu stává někým, koho se dítě bojí.

Jak může dítě vnímat otcovskou ochranu, když neví, kdy se otec znovu promění v hrozbu?

Právě zde musí muž začít. Chce-li být králem svého domu v biblickém smyslu, musí se nejprve naučit vládnout vlastnímu duchu. Nemůže bezpečně vést druhé, jestliže neumí vést sám sebe.

Postarat se o rodinu znamená víc než přinést peníze

První Timoteovi 5,8 říká:

„Jestliže se někdo o své, a to zvláště o domácí nestará, zapřel víru a je horší než nevěřící.“

To jsou velmi silná slova. Otec má odpovědnost zaopatřovat svou rodinu. Má podle svých možností zajistit materiální potřeby, jídlo, domov a bezpečí.

Biblické „postarat se“ ale neznamená jen přinést chleba na stůl. Rodina se skládá z celých lidí, ne pouze z těl, která je třeba nasytit. Otec má pečovat také o jejich citové a duchovní bezpečí.

Právě zde se všechny tři služby spojují. Jako kněz se za rodinu modlí. Jako prorok jí předává Boží pravdu. Jako král nese odpovědnost za její ochranu a zaopatření.

Otec má stát na duchovní stráži svého domu

Je velmi snadné říct: „Moje žena se modlí lépe než já. Je v modlitbě silnější. Nechám to na ní.“ Může to znít jako pochvala, ale zároveň to může být způsob, jak se muž zbaví vlastní odpovědnosti.

Žena se může modlit a její přímluva může být pro rodinu obrovským požehnáním. Ale její síla není důvodem, aby se muž stáhl. Jestliže tak učiní, může ji přinutit nést břemeno, které neměla nést sama.

Silný obraz této ochranné odpovědnosti nabízí opět Pesach. Krev beránka nebyla schována někde uvnitř domu. Byla na veřejích, na hranici mezi domovem a nebezpečím venku. Rodina žila za znamením oběti.

Otec má podobně stát před nebeským Otcem za svým domem. Má se modlit, přimlouvat, žehnat a brát vážně duchovní zápas. Nemá celou tuto odpovědnost přenést na manželku.

Jestliže muž své místo opustí, vzniká prázdný prostor. Žena pak často z nutnosti přebírá modlitební a duchovní vedení rodiny. Může to dělat statečně, věrně a s Boží pomocí. Přesto tím nese tlak, který na ní neměl zůstat samotný.

Problém proto není v tom, že se žena modlí nebo duchovně slouží své rodině. Problém nastává tehdy, když tak musí činit sama proto, že muž svou odpovědnost opustil.

Prázdné místo po otci se samo nezaplní správným způsobem

Když muž přestane nést svou kněžskou, prorockou a královskou odpovědnost, rodina přesto musí nějak fungovat. Někdo se bude modlit. Někdo bude rozhodovat. Někdo se bude snažit děti chránit a vést.

Velmi často tuto odpovědnost převezme matka, protože jí na rodině záleží a nechce ji nechat bez ochrany. Taková žena může být mimořádně věrná. Nebeský Otec její přímluvu vidí a používá.

Ale původní otázka zůstává: kde je otec?

Proč nechal svou manželku nést samotnou břemeno, které měl nést spolu s ní? Proč se spokojil s tím, že ona se modlí, ona řeší duchovní život dětí a ona stojí ve chvílích krize před Bohem?

To je výzva k mužům, ne obžaloba žen.

Cesta zpět začíná pokáním

Co má muž dělat, když pozná, že byl pasivní? Řešením není přijít domů a oznámit: „Od této chvíle tady velím já.“ To není návrat k biblickému otcovství.

První krok je pokání.

Muž může přijít před nebeského Otce a říct: „Selhal jsem. Byl jsem pasivní. Nechránil jsem svou rodinu v modlitbě. Nepředával jsem svým dětem tvé slovo. Nechal jsem svou ženu nést věci, které jsem měl nést spolu s ní.“

A potom může potřebovat podobná slova říct své manželce:

„Je mi líto let, kdy jsem tě nechal nést břemeno, které nemělo být jen na tobě. Nemodlil jsem se za naši rodinu tak, jak jsem měl. Neposkytl jsem ti a dětem duchovní oporu, kterou jsem měl poskytovat. Byl jsem pasivní. Odpusť mi. Chci s Boží pomocí znovu přijmout svou odpovědnost.“

To není slabost. Je to začátek obnovy.

Žena nepotřebuje muže, který se jednoho dne rozhodne, že bude doma hlasitější. Potřebuje muže, který se sklonil před nebeským Otcem, přijal svou odpovědnost a je ochoten sloužit, chránit, modlit se a žít pravdu, kterou vyznává.

Nevracíš se na trůn. Vracíš se pod Krista

Celý řád začíná nahoře. Nebeský Otec, Kristus, muž, rodina. Proto muž nemůže přeskočit Krista a dovolávat se své autority vůči ostatním.

Jeho obnova nezačíná větou: „Odteď mě budete poslouchat.“ Začíná prosbou: „Pane Ježíši, nauč mě poslouchat tebe.“

Nauč mě ovládat můj hněv. Nauč mě modlit se za svou ženu a děti. Nauč mě přinášet do domu tvé slovo. Nauč mě být přítomný. Nauč mě chránit a sloužit. Nauč mě být pozemským otcem, který svým životem dětem nezkresluje srdce jejich nebeského Otce.

Jakého nebeského Otce svým dětem ukazuješ?

Děti si možná nebudou pamatovat všechno, co jim o Bohu řekneš. Budou si ale pamatovat, jaké bylo být s tebou.

Mohly za tebou přijít? Naslouchal jsi jim? Dodržel jsi slovo? Uměl ses omluvit? Modlil ses za ně? Dokázal ses ovládat, když ses rozhněval? Bylo doma vidět, že Boží slovo, o kterém mluvíš, platí také pro tebe?

Pozemský otec nebude nikdy dokonalým obrazem nebeského Otce. Ale může být člověkem, který svým dětem pomůže pochopit něco z jeho věrnosti, bezpečí, pravdy a lásky. A když selže, může jim něco z evangelia ukázat i tím, že přijde, pokorně přizná chybu a požádá o odpuštění.

Jako kněz nes svou rodinu před nebeského Otce. Jako prorok přinášej jeho slovo domů. Jako král věrně spravuj a chraň to, co ti bylo svěřeno. A ve všem začínej u jednoho místa: nejprve sám poznávej nebeského Otce a žij pod Kristovou autoritou.

Každý pozemský otec svým dětem představuje nebeského Otce. A právě proto na otcovství tolik záleží.

Modlitba za otce a rodiny

Nebeský Otče, přicházíme před tvou tvář ve jménu Ježíše Krista. Přiznáváme ti svou pasivitu, lhostejnost a místa, kde jsme opustili odpovědnost za své rodiny. Prosíme tě o odpuštění a očištění skrze krev tvého Syna.

Obnov v mužích srdce otců. Dej nám sílu přimlouvat se za své ženy a děti, učit je tvému slovu a věrně pečovat o to, co jsi nám svěřil. Dej nám sebeovládání, moudrost, odvahu a srdce služebníků. Pomoz nám napravit to, co naše pasivita, hněv nebo nepřítomnost zranily.

Chraň naše rodiny, obnov jejich jednotu a dej, aby naše děti skrze naše nedokonalé, ale proměňované životy snáze poznávaly, jaký jsi ty, jejich nebeský Otec. Ve jménu Ježíše Krista. Amen.