(krátký přepis kázání z Konference TDF – Peter Kuba, 21. 9. 2024, 15:00)

Církev není klub, kam si chodíme pro svá požehnání. Není to místo, kde se rok co rok pasivně naplňujeme duchovními dary a čekáme, že se něco změní samo od sebe. Církev je Kristovo tělo. A tělo se hýbe, jedná a bojuje.

Ježíš řekl: „Duch Páně je nade mnou, neboť mě pomazal, abych kázal evangelium chudým; poslal mě uzdravit zkroušené srdcem, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, propustit utlačované na svobodu…“ (Lk 4,18).

Pomazání nikdy nebylo dáno jen proto, abychom přijímali. Už jsme přijali – požehnání, uzdravení, zázraky, rodiny, domovy, prosperitu. Ale Boží pomazání je tu především proto, abychom něco dělali.

Pasivní církev nemá budoucnost

Problémem evropské církve není nedostatek pomazání. Problémem je pasivita. Máme stovky věřících, kteří se modlí v soukromí, ale mlčí na veřejnosti. Svět nepotřebuje spící církev. Svět potřebuje Eliáše, kteří vystoupí na Karmel a postaví se za pravdu – i proti většině, i proti kultuře, která dnes považuje evangelium za extrémismus.

Není pokorou se skrývat. Není pokorou říkat: „Ať to udělá někdo jiný.“ To není pokora – to je nevěra. Víš-li, že tě Bůh povolal, že jsi přijal jeho pomazání, pak máš povinnost jednat.

Bůh nehledá jen teology, ale poslušné

Apoštolové nebyli vzdělaní rabíni. Byli to rybáři, výběrčí daní, obyčejní lidé. Ale když přijali moc Ducha svatého, změnili dějiny. Uvnitř nich se odehrálo něco zásadního – uvěřili, kým jsou v Kristu. Přestali o sobě uvažovat jako o „malých“ a začali jednat jako ti, které Bůh poslal.

To je cesta i pro nás. Být Božím mužem či ženou neznamená být pyšný. Znamená to víc věřit Bohu než vlastním komplexům. Znamená to přijmout jeho slovo o tom, kdo jsem, a podle toho žít.

Církev potřebuje spolupráci, ne politiku

Za desetiletí jsme v církvi viděli příliš mnoho politiky, ale málo probuzení. Sbory se často chovají jako malá pískoviště – každý si buduje své, každý se stará jen o vlastní růst. Ale tímto způsobem národy nezměníme.

Bible říká: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (J 17,21). To není okrajové téma. To je klíč. Církev v Evropě nebude mít vliv, dokud zůstane rozdrobená. Probuzení nepřijde tam, kde vládne soupeřivost a strach z toho, že „jiný sbor poroste víc než náš“.

Bůh nehledá denominace, hledá poslušná srdce. Když se spojíme, když kážeme Krista veřejně a společně, dějí se věci. Viděli jsme to – na náměstích, při evangelizačních kampaních, ve městech, kde se pastoři přestali bát spolupráce.

Čas jednat je dnes

Pravda je tvrdá: generace, která se skrývá, je generace ztracená. Pokud budeme mlčet, pokud zůstaneme v lavicích a jen čekat, satan zvítězí. Odevzdáme mu naše města, naše národy, celou Evropu.

Ale Bůh nás pomazal, abychom něco udělali. Každý z nás je možná jediným světlem ve svém paneláku, na pracovišti nebo ve škole. Pro mnohé lidi jsme jedinou šancí setkat se s evangeliem.

Je čas přestat být konzumenty a stát se svědky. Je čas nejen zažít Boží dotek, ale přijmout Boží moc – a začít ji používat.

Vize pro Evropu

Věřím, že i v našich zemích uvidíme Boží slávu. Ne proto, že by to bylo snadné, ale proto, že Bůh je věrný. Možná jsme celé generace neviděli velké probuzení, možná se naše část Evropy zdá duchovně mrtvá. Ale Boží slovo říká jasně: „Budete mi svědky… až do končin země.“ (Sk 1,8).

Není podstatné, zda jsme malý nebo velký sbor. Není důležité, jaké jméno máme na dveřích. Podstatné je, zda jsme ochotní postavit se společně a nést evangelium na veřejnost.

Výzva

Bratři a sestry, toto je náš čas. Nebuďme pasivní. Nebuďme spící církev. Každý z nás je pomazaný – ne proto, aby si jen chránil svá požehnání, ale aby jednal.

Jdi a udělej to, k čemu tě Bůh povolal. Možná kázat, možná vést chvály, možná zakládat sbory, možná jen oslovit jednoho souseda. Ale jednej. Protože pokud nepřijmeš moc a nezacílíš ji do akce, kolem tebe projde generace, která nikdy neuvidí Krista.

Církev nesmí spát. Církev musí stát, mluvit, uzdravovat, kázat, přinášet svobodu a měnit národy.

Bůh nás pomazal – ne k pasivitě, ale k činům.